Dnes opět pokračujeme v myšlence o spoluúčasti v milosti. Výroky Pavla o jeho definici milosti jsou však proti veškeré přirozené mysli. Pavel své vězení a svá pouta nazývá milostí?! Bože !! Nejede mi auto! Rozbila se pračka! Nebo, ještě jsem se nevdala! Nekřičíme někdy na Boha příliš? Všimněme si, PAVEL SVÉ VĚZENÍ A SVÁ POUTA NAZÝVÁ MILOSTÍ. Je to totiž místo, kde jde přirozená síla a naděje stranou. Je to místo, kde se musíme spoléhat pouze na Boha. Takové místo, vězení či poušť našeho života, je pro nás milostí, to proto, abychom hlouběji poznali Jeho charakter a Jeho zaopatření pro danou situaci, neboť je to Bůh, kdo dává východisko. A konec konců, On je tím řešením, On je ta cesta k záchraně, nejen věčné, ale i v detailech života.